Universal Soldier: Day of Reckoning (****)

Z téhle poklony se ještě dlouho nenarovnám. Vzpomínáte na třetího Univerzálního vojáka? Béčkový trash Johna Hyamse, který mj. dokázal, že jablko nedopadlo daleko od stromu. Jenže zatímco tehdy jsem proklínal Hyamsovic rodinku i Van Dammea s Lundgrenem, že se uvrtali do zbytečného a mizerně natočeného sequelu, teď musím vzít všechno zpátky. Tedy nikoliv ohledně trojky, ta zůstává tím nejhorším v kariérách všech zmíněných. Možná proto jí ve čtyřce ignorují a pokoušejí se navázat na díl druhý. A daří se jim to náramně.

Nevím v čem spočívá ta černá magie, ale všichni najednou režírují, točí a hrají jako vyměnění. Hyams si sám napsal scénář, který se nepodobá ničemu, na co jste připravení, Lundgren, Van Damme a Arlovski ze trojky předvádějí kromě roznožek i mimické svaly a záchranář Scott Adkins v hlavní roli konečně i bez vousů vypadá uvěřitelně a trochu evokuje mladší a hladovější verzi Jasona Stathama. A to s výčtem plusů teprve začínáme.

Univerzální voják 4 nabízí úplně jiný, podstatně undergroundovější a syrovější pohled na celé trápení ohledně supermašin na zabíjení. Van Dammeovu charakteru už definitivně hráblo v bedně a loví zbylé unisoly pod vlivem CIA, aby jim vyštípal čipy ze zátylku a udělal z nich dobrovolníky ve své církvi, která nastolí nový světový řád. Kluci bydlí v jeskyni, sem tam se poperou, aby se oddělilo zrno od plev, a ve zbylém čase provokují Scotta Adkinse, kterému Van Damme na začátku filmu zabil manželku a dceru. Míra násilí, zfetovaných flashbacků a neurčitosti toho, proč se všechno děje, VELMI připomíná herního Maxe Paynea. A to myslím jedině v dobrém.

Adkins má hlavu v mixéru a divák s ním, takže oba ocení relativně otupělé tempo snímku, kdy podlézavá hudba nebo nahláškované dialogy končí v koši a místo nich sledujeme hororovou story jak od Cronenberga, tu a tam ovšem proloženou excelentními akčními scénami, ve kterých se skoro nestříhá, vše je snímáno z až videoherních (=velmi přehledných) úhlů a hlavně... už žádné zrychlovačky, digitální zlepšováky apod. buď to kluci vymlátili z Hyamse nebo koukali na The Raid, ale jednoznačně pochopili, že i s malým rozpočtem lze sehrát velké divadlo. Stačí se soustředit na staré dobré násilí, rozmlátit během bitky půlku lokace, a hlavně se nebát trochu krvácet. Trochu hodně, protože postavy tu přicházejí o prsty i celé končetiny, případně dekorují tělesné schránky civilistů dírami různých průměrů - od pingpongových míčků až po grapefruity. A vy na to budete zírat s otevřenou hubou.

A nezavřete jí většinu stopáže. Vousatý Arlovski vypadá jako Butler z Třístovky, holohlavý Van Damme nahání hrůzu, ať už mlčky zírá do kamery, nebo úspěšně dělá z protivníků rosbíf, a Lundgren svou neposednou energií zvládá nakazit všechny kolem sebe. Tohle že jsou ti loseři z videobéček? Ne, Univerzální voják 4 vypadá, že si ho vzali do parády producenti Undisputed. A přitom na něm dělá komplet původní štáb a výsledek je na hony vzdálen jak předchozím vandammeovkám, tak zmíněné sérii Isaaca Florentina. Jak si tuhle anomálii vysvětlit? Nevím... vážně nevím. Jde to proti všemu, co jsem zažil, takže hledám misku s popelem a pokorně obracím dnem vzhůru přímo nad svou hlavou. Tohle snad znamená, že šanci na nápravu má i Zdeněk Troška.

To by ovšem musel někdy v minulosti Zdenda natočit něco vyloženě kvalitního. A to se nestalo, takže je jeho příklad irelevantní. Naštěstí. Chtělo by se věřit, že Van Dammeovi, Lundgrenovi a Adkinsovi vlila elán do žil účast na Expendables, ale Univerzální voják 4 se natáčel souběžně a, při vší úctě ke Slyovi, zmíněná trojice tu předvádí ještě o třídu lepší výkony ve všech ohledech. Ano, důvod se najde. Stačí se podívat na jméno choreografa akčních scén. Larnell Stovall je oním géniem, co stojí za Undisputed. Jenže Univerzální voják 4 není jen o špičkové choreografii, při které šli Stovallovým nápadům všichni na ruku. Ne, ta změna žánru, tempa a bezmála dvouhodinová stopáž mají lví podíl na tom, že valíte bulvy v každé scéně, nechápajíc skryté kouzlo akčně-dramatického hybridu.

Je toho všeho možná až příliš velký kusanec, než aby to člověk v klidu absorboval na jeden zátah, ale mějte trpělivost a budete odměněni velkolepým finále, které velmi připomíná finále Ong-Baku. Právě tady je největší prohlédnutí autorů. Nepotřebujete prachy, nepotřebujete velké hvězdy. Těžiště poctivého akčňáku je jinde. A já jsem rád, že kluci v tomhle ohledu narazili na zlatou žílu. Snad z ní vytěží víc než jen jeden film, protože co si budeme povídat, dobrá pověst se zpátky získává těžko a čtvrtý Univerzál se bude šířit hlavně mezi fanoušky, co ještě neztratili naději. Doufejme, že nás zbylo dost na to, aby se z postradatelných znovu stali nepostradatelní.

P.S. Nenechte se po téhle recenzi zblbnout generickým trailerem, který láká na úplně jiný film.

Flying Swords of Dragon Gate (**1/2)

Jeden by čekal, že když už se Tsui Hark po bezmála dvaceti letech rozhodne zremakovat svůj vlastní remake, že na to alespoň půjde trochu od lesa. Vzhledem k rozpočtu a velkému, tučnému 3D v názvu se sice dalo čekat, že pedanti budou trpět (asijská CGI klika nezvládá po letech experimentů ani to 2D a už úvodní titulky bohužel dokládají, že se na tom pranic nezměnilo ani s příchodem Létajících mečů), ale poslední Harkův film - též efekty nabitý Dr. Dee - byl alespoň zábavným návratem do světa exoticky cáklé wuxia poetiky. Našlo se ve vyšeptalém mistrovi ještě trochu tehdejšího génia? Na tuhle otázku budete hledat odpověď velmi pomalu, protože ačkoliv je film protkán bitkami, tvoří tentokrát dokonce i samotné souboje zbytečnou vatu a brání rozkrýt Harkovy záměry. Od začátku je ovšem jasné, že verze z roku 1992 a loňský remake mají společného asi tolik co vinyl a empétrojka.

Dějově si Hark z pozice scenáristy původní zápletku trochu přifouknul do šířky, snad aby do filmu propašoval epické záběry na digitální lodě, císařské dvory a další rádoby epické lokace. Nejsou ovšem opulentní v Yimouově omalovánkovém stylu, spíš z nich cítíte, že tu někdo pálí prachy za kostýmy, greenscreen a polystyrénové meče. Právě kombinace všudypřítomných digitálních zlepšováků se snahou o nápodobu špinavé rurálnosti původního Dragon Gate Inn (to když se děj po půl hodině konečně přesune do pouště) značně skřípe, zvlášť když v "originále" Hark některé jobovky servíroval rafinovaně, zatímco tady je trousí mezi řečí - viz např. zmínka o tom, že se v hospodě servíruje lidské maso. Svou roli v tom jistě sehrává fakt, že měl před dvěma dekádami k dispozici mnohem lepší hereckou sestavu, která možná tolik nevládla mečem, ale disponovala o to ostřejším jazykem. Jet Li v hlavní roli určitě nemá hloubku Tonyho Leunga... o tom, že žádná druhá Maggie Cheung se za posledních pár let v Hong Kongu neurodila ani nemluvě. Jenže tohle všechno by se dalo překousnout. Mírná zbytečnost a nedomrlost nového Dragon Gate Inn je ostatně příznačná pro celou řadu hongkongských blockbusterů, v tomhle směru Asiati už dávno dohnali západní kolegy. (Ne)mocné 3D ovšem sežralo i Harkův poslední trumf - šermířskou extravaganci, která měla být spásou a vývozním artiklem.

Choreografii stejně jako tehdy zajistil Yuen Bun, což v překladu do češtiny znamená hodně poletování (trochu ve stylu Tygra a draka, takové to wuxiové lehké "odkopávání se" od neexistujících plošinek), hodně vrutů během kterých se meče protivníků střetnou minimálně tucetkrát bez meziodrazu a hodně poletujícího dřeva ve formě klád, nábytku nebo celých domů - záleží co je zrovna po ruce. Proti gustu žádný dišputát, ale v zájmu trojrozměrnosti jsou bohužel všechny poletující předměty (ať už se tříští nebo ne) vymodelovány v počítači a až postprodukčně vloženy do scény, což evidentně ovlivnilo choreografii bitek do té míry, že postavy často uprostřed chvatu nečekaně zrychlí nebo prostě cuknou, aby "stihly" prolink s 3D animací nebo jen vypadaly víc supermansky. Asi nemusím zdůrazňovat jaký mám na podobné opičárny názor. Veškerá Bunova snaha, Jet Liho šermování, ale i výkony kaskadérů, kteří zaskakují za ostatní herce (jde to snadno, když mají všichni obří klobouky a roušky), jsou tím pohnojeny natolik, že se Harkovi částečně snímek hroutí sám do sebe. Akčních scén je totiž schválně tolik, aby pospojovaly ambiciózní dvouhodinovou stopáž. Pomalé, rozjímavé tempo předchozí verze už se dneska nenosí, takže se tu každých deset minut někdo s někým řeže.

Za normálních okolností by to matný děj v očích povrchního fanouška bitkového adrenalinu šikovně krylo, jenže Hark jako by za chodu přidával nejen rušivé 3D efekty, ale i záminky k dalším a dalším konfrontacím. Snímek tak ne a ne popadnout dech, potápějíc se pod tíhou zbytečných soubojů a šroubovaných podrazů všech na všechny. Posledních čtyřicet minut si budete přát, aby už písečná bouře konečně přišla a pohřbila tenhle pokus do hlubin zapomnění, pokud možno hned vedle podobně chorých Storm Riders. A je to přitom právě Bunova choreografie, jeho piplavá práce s originálními zbraněmi a způsoby jejich použití (projektil se v jeho vizích dá udělat úplně ze všeho), která v nepravidelných záblescích geniality dává tušit, co všechno mohl snímek nabídnout minimálně po stránkách kvalitní přesdržkové. Čekat na tyhle chvilky je ovšem jako rýžovat zlato - zdlouhavé, únavné, vhodné leda pro chronické sběratele a doživotní důvěřivce. Jako celek je nejnovější Dragon Gate Inn, bohužel, jen dalším z Harkových přehnaně kýčovitých, dějově rozháraných a ke své zkáze příliš drahých projektů, ve kterých emoce suplují pixely. Obávám se, že lepší už to nebude a jdu si na zapití žalu pustit Once Upon a Time In China. Jó, tenkrát... to byla panečku jiná Čína.

The Raid: Redemption (****1/2)

Někde daleko, za sedmero Sněžkami a sedmero Vltavami teď natáčí thajský dream  team Tom Yum Goong 2. A dost možná po zhlédnutí The Raid kroutí dvojité směny, protože zatímco ještě před třemi lety byl thajský akční zázrak bezprecedentním úkazem, jehož ostří jen nepatrně otupila duševní epizodka Tonyho Jaa, teď má svět bojových umění novou hvězdu ve filmu, který není jen pouhou ilustrací fantastické přesdržkové. Držte si páteře, pojedem z kopce!

Děj Raidu přitom staví z těch nejzákladnějších kamenů. Velký barák, malá policejní jednotka, spousta hajzlíků s mačetami, ale… také charismatický záporák s šíleným poskokem, utajované pouto mezi dvěma charaktery a přiznejme si to, Iko Uwais má prostě větší charisma než Tony Jaa, který opravdu působí dojmem sedláckého simpletona, jemuž někdo sebral hračky (nebo slona). Gareth Evans ve svém druhém celovečeráku jako by pochopil, že méně je někdy více. Jeho prvotina Merantau (Cesta bojovníka) trpěla příliš košatým dějem, přepjatými hereckými výkony a byla snad až příliš lokální. Nemám nic proti průniku do světa Silatu, rituálům přerodu chlapce v muže atd. ale akční film nesmí drhnout a Merantau bylo prostě se svými 106 minutami příliš těžkopádné (a to ještě existuje o půl hodiny delší director's cut). Jeho ozdobou tak zůstaly především duely a hromadné bitky. Obojího je v The Raid víc než dost.

Na stejné stopáži si režisér i scenárista Evans předem připravil pole pro hardcore festival bojových umění. Dějová linie nesežere příliš času, ale pevně narýsuje videoherní koncept baráku plného zločinců, který musí speciální jednotka vyčistit patro za patrem (level za levelem). Iko Uwais má doma těhotnou ženu, takže logicky musí přežít - to není spoiler, jen zákonitost osmdesátkové žánrové etiky, které se film celkem věrně drží. Nemělo by vás proto překvapit, že po první hromadné bitce leží většina těch hodných bradou vzhůru a je především na Uwaisovi, aby v tomhle domě zjednal pořádek. 

První čtyři patra (a třicet minut filmu) připomínají Hard-Boiled. Náboje ještě nedošly, takže machání rukama nekončí loktem do lícní kosti, ale průstřelem obličeje. The Raid je ale přeci jenom spíš vzdálenou poctou Game of Death a končetiny Iko Uwaise mají nábojů nekonečno, takže je jen otázka času, než se přejde k rukám, nohám a mačetám. V tu chvíli snímek definitivně ukáže zuby a užaslý svět spatří nový milník akční choreografie. Nepodobá se ničemu, co jste kdy viděli.

Nadupané tempo, navzdory tomu, že snímek je stejně dlouhý jako Merantau, je dáno jednak tím, že se děj odehrává v reálném čase, a druhak tím, že tu nikdo nemarní stopáž dlouhým vykecáváním. Když na vás běží dvacet mladíků s mačetami a vy máte v ruce vysílačku, těžko s ní budete volat příteli na telefonu. Prostě zdrhnete, nebo je všechny zkusíte seskládat na hromadu. Nutno dodat, že Iko Uwais se k hulákajícím zmetkům staví vždy čelem a to co následuje lze popsat jako lekci bojových umění a lidské anatomie v jednom. 

Právě bezděčná brutalita a frenetičnost akce dává Raidu neopakovatelnou příchuť. Je to přesně ten železitý vlhký pocit, který cítíte na jazyku, když vám dá někdo pěstí. Ano, jste zvyklí na lokty a kolena do obličeje, Tony Jaa občas vyblokoval holýma rukama dvoumužnou pilu, ale akční scény v Ong-Baku a Tom Yum Goong byly vždycky kašírované pro kameru. Prostě je někdo vymyslel tak, aby vypadaly sexy. Tonyho souboje v duchu filmových tradic vždy vypadají "učesaně", připomínají taneční choreografii, ve které všichni vědí, kde mají stát, kam spadnout a jak křičet. Dojem připravenosti ještě umocňují sportovní replaye těch nejlepších úderů - prostě si vždy uvědomujete, že tohle všechno pro vás někdo dlouho připravoval a chtěl, abyste se dobře bavili a žasnuli nad ovocem mnohaměsíčního tréninku.

The Raid je roztěkaný, hektický a bolestivý boj o vlastní život. Ano, zkušené oko vidí za choreografií pečlivé plánování a spoustu dřiny, ale kombinací rychlého, leč přehledného záběrování, a chvatové ekvilibristiky, se daří dokonale prodat pocit "pekla na zemi". Je to patrné z hromadných řeží Iko vs. všichni, kde instinktivně uhýbáte spolu s hrdinou, ale zejména při trojcestném "duelu" Iko vs. Donny vs. Yayan, kdy budete potřebovat nějaké ty sacharidy po ruce, jinak už jen ze sledování téhle bitky omdlíte vysílením. Způsob jakým se tu bojovníci postupně vyšťaví fakt nemá obdoby a vás bude ke konci bolet každá rána… The Raid opravdu umí navodit viscerální pocit soucítění s mláceným hrdinou i jeho oběťmi, bez ohledu na to, jestli jste někdy dostali pěstí, nebo znáte pravý hák jen z videoher.

Zmíněný souboj je do jisté míry opakovačkou bitky Iko vs. Yayan z Merantau (vrchol snímku odehrávající se ve výtahu). Připomínám to proto, že Yayanův Mad Dog se od víceméně civilního Erika v Merantau vzhledově dost liší a nemuseli byste ho poznat. Kope mu to ovšem ještě líp a mám pocit, že v rozjetém módu udělá stejnou paseku jako dělostřelecký granát hozený doprostřed vojenského šiku. Není to hezký pohled - krví zbrocená trička nevyperete ani v Persilu, kosti je potřeba složit zpátky dohromady jako puzzle od Ravensburgera - ale stejně jen těžko odtrhnete oči.

The Raid je zadostiučiněním pro všechny fajnšmekry. Po relativně dlouhém suchu jsme se zas dočkali něčeho, co nakopne nejen konkurenci (i když třeba Donnie si hmatatelnou brutalitu se zbraněmi (SPL) i bez nich (Flashpoint) vyzkoušel do sytosti), ale především zájem veřejnosti. Akční snímek osekaný na samotnou dřeň, ale přesto dokonale funkční a "zábavný". Já jen doufám, že Gareth Evans teď nepodlehne svodům hollywoodských producentů a nevrhne se do nějaké sedmdesátimilionové čupr pecky s Channingem Tatumem. Potřebujeme ještě dva, tři podobné filmy, než se někdo zblázní (nic ve zlém, Tony), nebo podlehne mamonu a začne dělat kompromisy. Ale i kdyby Evans už nikdy do stejné řeky nevstoupil, děkujme bohu, že do ní alespoň jednou spadnul až po uši.

Snímek bude pod názvem Prepadovka k vidění na filmovém festivalu ArtFilmFest v Trenčianských Teplicích (16. - 23. 6. 2012). Sekce Přísliby z Východu nabídne mj. i vynikajících 13 zabijáků. Garantem sekce je Adrián Žiška, což slibuje kromě kvalitního výběru i odborný úvod.

Viral Factor (**1/2)

Jeden z největších hongkongských blockbusterů poslední doby se toužil hrozně moc zalíbit americkým vzorům. Naplánoval si natáčení hned v několika zemích, dvouhodinovou stopáž a globální hrozbu zmutovaným virem chřipky. Jenže svým tvůrcům pod rukama sám nepěkně zmutoval a já měl co dělat, abych ho vůbec dokoukal.

Jména v titulcích přitom znějí slibně. Nicolas Tse, Jay Chou, Andy On. Tihle kluci už pod vedením Danteho Lama ledacos odehráli a vidina mezinárodního akčního thrilleru po úvodní jordánské akci nepůsobí nevěrohodně. Dante totiž skvěle zvládá to, co mu jde nejlíp - kinetické přestřelky taktickými kulomety a epicky vypadající exploze. Skoro jak v Černý jestřáb sestřelen. Škoda, že tohle intro klame tělem. Jay Chou dostane od zrádného Andyho Ona kulku mezi oči a vyfasuje tím pádem i spotřební lhůtu. Kulka v jeho mozku mu dává jen dva týdny života. V typicky hongkongském spádu lze ale stihnout mnohé - vypátrat utajovaného bratra (Nicolas Tse), několikrát se s ním poprat, začít randit s přední epidemioložkou, nechat se mnohokrát postřelit a samozřejmě zachránit svět. Neustále vršené zvraty ovšem v dvouhodinové stopáži působí stejně šroubovaně jako v mexických telenovelách. Místo, aby vkusně prokládaly akční scény, zadírají snímku motor.

Té rodinné omáčky kolem nesnadného bratrského pouta je zkrátka trochu moc. A nijak jí neulehčí ani blbnutí s virem, který je potřeba několikrát ladit, aby byl Andy On spokojený a konečně ho mohl prodat za velké peníze a užívat si zaslouženého gangsterského důchodu. Andy měl zjevně nejlepší smlouvu, protože nejrychleji střílí, utíká i mlátí rukama. Bratrské duo se na něj vůbec nechytá a protože bitky totálně absentují na úkor přestřelek, marně přemýšlíte nad tím, co ta dvojka v hlavní roli vlastně umí. V případě Nicolase Tse je to především padání z deseti a více metrů, což předvede asi pětkrát a ke konci už to působí jako running joke á la Buster Keaton. K nepoznání zarostlý Jay Chou sice výjimečně nevypadá ospale, nicméně na Andyho a jeho bleskové smysly to prostě nemůže stačit. O to víc zamrzí, když je odpraven značně neinvenčním způsobem. Ale to je jen další v řadě katarzních zklamání.

Film totiž navzdory všemu vystřílenému olovu v posledních padesáti minutách tak zabloudí ve svých kličkách, že ve finále dokonale vyšumí. Připomíná tak opravdový šumák. Když ho v úvodu hodíte do vody, divoce bublá a reaguje, aby v závěru jen neslyšně vyplaval na hladinu, dělal mrtvého brouka a tiše mizel před očima. Škoda přeškoda, protože ty peníze a talent mohly zas jednou hongkongskou produkci dostřelit na evropské trhy. Rozporuplnost, která z toho ale nakonec čiší, by měla raději zůstat fandovským očím skryta. Dante Lam by měl příště psát scénáře tak maximálně k paintballovým zápasům a držet se režisérského kopyta. Jen to řemeslo ho totiž vytáhlo o půl hvězdičky nad absolutní průšvih. Ale při nastoleném tempu je to jen hodně slabá útěcha.

War of the Arrows (***1/2)

Kolega Adrian na CSFd řeší barevnou paletu kostýmů, ale já vletím rovnou doprostřed zápasu Korea : Mandžusko v lukostřelbě a odpovím na klíčovou otázku. Tenhle film není další milióntou válečnou epopejí o síle bratrské/sesterské/spolubojovnické lásky. Nenechte se zmást slabším rozjezdem, jakmile přejde mandžuský tým do útoku máme tu, vyjma několika vlasteneckých vložek, v podstatě historickou verzi prvního Ramba, které důraz na lukostřelbu dává náskok před množstvím podobných podřezávacích roadtripů lesem nelesem.

Pokud bychom se vrátili k vizuálnímu stylu, snímek hodně připomíná Bojovníky mezi nebem a zemí, též civilně působící, ale ve výsledku velmi silný snímek, který svou akci ve druhé polovině roztírá na pořádně široký krajíc. Je to na úkor diváckého fandění (už je vám všechno jedno, protože na city tak nějak není čas), ale na zase je skoro padesát minut na co koukat. A vzhledem k tomu, že jsem v deseti letech penetroval vlastnoručně vyrobeným lukem zeď dědečkovy garáže, rozhodně dovedu ocenit volbu zbraní. Škoda jen toho digitálního tygra, ovšem charisma Park Hae-Ila v hlavní roli podobné lapsy snadno zamázne. Jen opravdu bacha na tu skoro až telenoveláckou úvodní půlhodinku. Zvlášť ti co očekávají další Musa Válečník, by z toho mohli dostat psotník.

P.S. Americká ukázka samozřejmě z filmu dělá ohromnou akční fašírku. O to víc platí ono varování na konci posledního odstavce.

Detective Dee and the Mystery of the Phantom Flame (***1/2)

V rámci honění restů z dřívějška jsem před třemi týdny nakoukal Harkův velký comeback. Někdo to k přirovnává k Pirátům z Karibiku, jiný v tom vidí ozvěny Harkovy klasické velkoleposti z dob OUTC. Sám jsem si to chtěl nechat v hlavě rozležet a musím říct, že takhle zpětně převažují spíše pozitivní pocity. Možná i proto, že Harka jsem měl poslední dekádu zafixovaného jako typickou oběť bessonovského komplexu - úspěšný režisér vydělal peníze a začal produkovat vlastní scénáře... brr. Teď se naštěstí Hark vrací k osvědčeným trumfům (viz jeho poslední film - další adaptace Dragon Gate Inn) a zjevně mu nechybí elán ani nápady. Detektiv Dee je toho jednoznačným důkazem.

Jak jsme si u White Snake stěžoval na slabou úroveň čínských triků, tady musím dodat, že peníze svedou hodně. Dee má triky o třídu, dvě kvalitnější a Harkova osobitá kamera je ukazuje v tom nejlepším světle. Blockbusterovost je dána samotnou zápletkou - císařovna Wu má jako první žena v historii dosednout na trůn a k této příležitosti je kompletována gigantická socha (Hark si ji nechal vyrobit jedna ku jedné, což spolklo zhruba šestinu rozpočtu). Nepřátelé císařovny, kterým je emancipace trnem v oku - nezapomeňte, že se píše sedmé století n. l. - jsou samozřejmě všude a tak se kolem stavby i ceremoniálu začnou kupit mrtvoly. A vypadá to, že za ně mohou sama nebesa, protože se jedná o oběti samovznícení. Císařovna je nucena z klatby povolat chlápka, který už tehdy zastal práci celého CSI týmu - Dee je učenec, expert na bojová umění a Sherlock Holmes své doby. Pod jeho logikou praskají mýty, podfuky i nejzákeřnější úklady.

Andy Lau v hlavní roli zvládá úděl charismatického detektiva levou zadní, jištěn kvalitními herci ve vedlejších rolích (Tony Leung Ka-Fai, Carina Lau a dokonce i veterán Richard Ng v maličké roličce). Kodrcající děj a ne úplně navazující zvraty se místy ztrácejí ve vodopádu triků, ale Hark nikdy nenechá vizuál ukrást scénu. Nejde tedy jen o nablýskanou wuxia podívanou, ale betálnou velkofilmovou detektivku, u které si lze představit hned několik dalších pokračování. Analogie se západní sérií Sherlocka je opět nabíledni. Takže palec nahoru. Jen velká škoda té agitky na závěr. V roce výročí lidové republiky to asi byla základní výbava, abyste prošli STKčkem a mohli do biografu, ale tady je to taková pěst na oko, že je z toho monokl na dlouhé týdny. Ale možná to byl Harkův záměr. Zbytek filmu to každopádně nekazí.

Samuraj s ostrými lokty (***)

I český videotrh (aka trafikové regály) v únoru oživí další thajská pecka. Je z roku 2010 a jmenuje se Yamada, samuraj z Ayothaye (Yamada: Way of the Samurai - takhle si to přejmenovali Američani pro svůj release, videoherní pamětníky to jistě osloví víc). Víc než Ong-Baku se to podobá Bang Rajan a je to vlastně Poslední samuraj obrácený naruby. Japonský samuraj skončí ve vesnici, jejíž obyvatelé (tedy alespoň muži) od rána do večera buší do stromů, hospodářských zvířat a samozřejmě i do sebe. Po krátké kulturní rozepři ho přijmou mezi sebe a když se pak objeví partička samurajů, resp. ninjů - protože zahalení samurajové alias ninjové dovedou vylepšit JAKÝKOLIV film - přidá se samozřejmě náš hrdina na stranu domorodců a nově nabytými loktocviky rozmetá japonskou zástavu na hadry.

Upřímně řečeno by si vesničani poradili i bez něj. Thajský štáb tu moc nehraje na vyrovnané souboje a domácí tým samuraje tvrdě deklasuje. Tak tvrdě, že bych skoro čekal, že si Japonci natočí vlastní film z druhého úhlu pohledu, aby vyrovnali skóre a zbavili se potupy. Podobně jednoduché jako určení vítěze je i následování poměrně slaboduchého děje... takže zbývají už jen bitky, kterých je dost a jsou brutální, silové a pomalé jako kdyby vesničani měli končetiny z oceli. A podle utržených zranění protivníků to tak občas vypadá. Fandové krve, lesního porostu a knírů si přijdou na své, ale pokud sledujete thajskou produkci pečlivěji, pravděpodobně jste podobných filmů za poslední pětiletku viděli minimálně půl tucet. A všechny vypadají plus mínus stejně. Takže vítaný ale přesto průměr.

Recenze: 1911 (***)

Tento film NENÍ o legendární pistoli M1911 (i po sto letech využívána u FBI, S.W.A.T., Delta Force a dalších elitních jednotek, v Číně se poprvé objevila v padesátých letech minulého století). To jen tak mimochodem.

Podle některých stý film Jackieho Chana (podle něj samotného stovku zaokrouhlí až třetím Armour of God) není klasickým akčním výplachem, ale dalším úspěšným krůčkem k vážnějším rolím. Vysvětlovat děj by zabralo příliš času a navzdory početným (a epickým) válečným scénám tu jde hlavně o dějepisnou přednášku o tom, jak zlá dynastie dostala za vyučenou od svobodomyslných revolucionářů. Film se natáčel ke stému výročí založení republiky, kterým kulminuje děj snímku, a Jackie si ho sám zrežíroval, s dopomocí kameramana Li Zhanga (Krvavé pobřeží), takže si hned vedle hlavní postavy Sun Yat Sena krade pro sebe největší prostor v rámci Sunova hlavního generála. Jackie oddře své na bojišti, zatímco Sun shání diplomatickou podporu. Nečekejte však kaskadérskou přehlídku - Chan víc střílí než kope a jeho role je hlubší, než byste čekali. Fandové New Police Story nebo Shinjuku Incident vědí, že si Jackie snadno poradí s komplikovanými charaktery, ostatní čeká minimálně příjemné překvapení.

Největším zádrhelem pro diváka může být jen obtížně přehlédnutelná politická agitka a také zřetelně kolísající tempo snímku, který ne a ne skončit. Neustálé přepínání mezi slovy (Sunova diplomatická mise na Západě) a činy (občanská válka natažená do mnoha měsíců) film subjektivně prodlužuje - jeho sto minut je tak tak únosných pro ty, kdo na hodinách dějepisu usínali. Epiku, tryskající z kulis, soundtracku a místy divadelně přepjatých hereckých výkonů, lze však nahmatat v každém okamžiku. Po obludné Founding of a Republic z roku 2009 každopádně vítaný prequel. A důkaz toho, že pro Chana bude před kamerou místo i v okamžiku, kdy začne chodit o holi.

Plakáty by vám mimochodem mohly připadat trochu povědomé:

Recenze: The Sorcerer and the White Snake (***)

Ching Siu-Tung se vrací do staré dobré éry Chinese Ghost Story s "nenápadným" remakem Harkovy romance Green Snake. Vrchního ghostbustera si tentokrát střihnul Jet Li a starodávné hadice hrají hongkongské pop-krásky Eva Huang a Charlene Choi (ta je otravná jako vždy, ale naštěstí tu nemá moc prostoru). Laciné erotično se střídá s laciným CGI, ale pokud příliš asijských duchařin neznáte, minimálně si doplníte lekci o zvířecích démonech, lepení zaklínadel na čelo a přísných mniších - Jet Li vypadá sešle a permanentně naštvaně. Můžete to přičítat třeba tomu, že ho Ching Siu-Tung místo mlácení protivníků nutil poskakovat kolem neumětelských holek a neexistujících CGI kreatur, ale neodsuzujte jeho zasmušilý výkon předem - tihle mniši prostě takoví jsou a Jet zjevně dost opisoval od Lam Ching-Yinga (Mr. Vampire), který slouží podobným charakterům za etalon.

Další problém je v tom, že Jet je příliš nasteroidovaný, takže s klidem démonům odolává, a vypadá nesmrtelně i ve finále, kdy se události nečekaně vyostří. Těžko k němu přilnout, když jeho prozření přichází doslova v poslední minutě. Stejně tak blbnutí s efekty a city nastupuje pozdě - první dva akty nenabízejí nic převratného, jen okoukané převyprávění staré legendy, ve které jsou všichni buď krutí nebo naivní, popřípadě obojí. Triky jsou tu příliš na úkor akce, v níž by Ching Siu-Tung mohl nahnat body. Aktualizaci látky tak ve výsledku mohly zajistit jedině senzorické overkilly, ale po téhle stránce film ani zdaleka není tím, čím byl Harkův remake Zu Warriors v roce 2001.