Stará láska nerezaví

Tohle sice úplně nesouvisí s hongkongskou akční scénou, ale pokud se vám stýská po krvavých baletech Johna Woo, nemělo by vám uniknout, že jsou zpátky! Ne, za dveřmi nečeká ani slavný režisér, ani Chow Yun-Fat, ale starý známý Max Payne. Videoherní série, notně inspirovaná wooovkami, Matrixem a noirovou klasikou, se po letech dočkala pokračování. Sice už za ní nestojí finští Remedy, ale kanadská odnož Rockstaru (ti nejsou zodpovědní za GTA, ale přivedli na svět např. chvalený simulátor šikany jménem Bully). Nový Max okouzlí nejen grafikou, ale především hlubokým respektem ke starším bratříčkům.

Hrdina se prochlastal do zcela nové podoby, pobíhá po Sao Paulu a... střílí lidi ve zpomalovačkách, které opět berou dech. Během několika minut si budete připadat jako za starých časů. Kulky v bullet time sekvencích provrtávají čéšky naříkajících zlosynů, obouručné kropení Mac-10 je pořád nejlepším vynálezem od krájeného chleba a příběh je opět silný jak noha od kulečníkového stolu. Pořiďte si Maxe Paynea 3 - zapomenete na obludnou filmovou adaptaci a možná dostanete chuť pustit si znovu Hard-Boiled. Tomu se říká dvojitá výhra!

Valium místo adrenalinu

Do kin znovu zamířil Titanik a množí se hlasy současné generace, které film připadá příliš "pomalý". Normálně bych se tomu zasmál, ale tak trochu vím, o čem se mluví. Ačkoliv nemládnu, u některých filmů při televizních reprízách sleduji, že jaksi stárnou rychleji než já. Typickým příkladem je Wooova Mission: Impossible 2. Nemám nic proti zpomalovačkám a Killera můžu snídat místo kakaa a makové buchty klidně každý den, ale tenhle hollywoodský omyl s Cruisem mi už po deseti minutách vystřeloval do rukou takové křeče, že jsem musel přepnout na konkurenční pořad Dobrodružství schnoucí barvy.

Druhá Mission: Impossible je už tak neuvěřitelně roztahaná a Woo ještě přilévá olej do ohně svými zasněnými záběry, kdy někdo k někomu jde ve slowmotionu jen proto, že má dlouhé vlasy a ony tak hezky vlají. Ten někdo se pak čtyřikrát déle než je nutné rozhlíží po pokoji a pak čumí ven z okna v dalším desetivteřinovém záběru. Tohle není Tarkovský, sakra! Že bych až po letech dokázal rozeznat, co mi na tom filmu tak vadilo? Opravdu to bylo už tehdy zpomalenější než Tělo na tělo a tyhle vzpomínky smazala jen slušná dvacetiminutová finálovka? Po dvanácti letech zrychlování filmů, krácení záběrů a kinetiky čouhající snad už i z Hřebejka, prostě tenhle film neuvěřitelně chřadne. I De Palmova jednička vedle něj vypadá jako Bolt utíkající před Pendolínem. Tohle čerstvě otevřené zklamání spraví snad jen Red Bull a Hard-Boiled v přehrávači...