Valium místo adrenalinu

Do kin znovu zamířil Titanik a množí se hlasy současné generace, které film připadá příliš "pomalý". Normálně bych se tomu zasmál, ale tak trochu vím, o čem se mluví. Ačkoliv nemládnu, u některých filmů při televizních reprízách sleduji, že jaksi stárnou rychleji než já. Typickým příkladem je Wooova Mission: Impossible 2. Nemám nic proti zpomalovačkám a Killera můžu snídat místo kakaa a makové buchty klidně každý den, ale tenhle hollywoodský omyl s Cruisem mi už po deseti minutách vystřeloval do rukou takové křeče, že jsem musel přepnout na konkurenční pořad Dobrodružství schnoucí barvy.

Druhá Mission: Impossible je už tak neuvěřitelně roztahaná a Woo ještě přilévá olej do ohně svými zasněnými záběry, kdy někdo k někomu jde ve slowmotionu jen proto, že má dlouhé vlasy a ony tak hezky vlají. Ten někdo se pak čtyřikrát déle než je nutné rozhlíží po pokoji a pak čumí ven z okna v dalším desetivteřinovém záběru. Tohle není Tarkovský, sakra! Že bych až po letech dokázal rozeznat, co mi na tom filmu tak vadilo? Opravdu to bylo už tehdy zpomalenější než Tělo na tělo a tyhle vzpomínky smazala jen slušná dvacetiminutová finálovka? Po dvanácti letech zrychlování filmů, krácení záběrů a kinetiky čouhající snad už i z Hřebejka, prostě tenhle film neuvěřitelně chřadne. I De Palmova jednička vedle něj vypadá jako Bolt utíkající před Pendolínem. Tohle čerstvě otevřené zklamání spraví snad jen Red Bull a Hard-Boiled v přehrávači...