Nesmrtelný Godfrey Ho

Vysvětlovat na několika řádcích, které jsem si pro novinky sobecky vyhradil, kdo je Godfrey Ho, dost dobře nejde. Proto neználky odkazuji na ninjovský článek na MovieZone, v jehož závěru má Godfrey dost prostoru. A protože video je víc než obrázek, co vydá za tisíc slov, možná vše pochopíte už během kratičkého traileru.

Godfrey je zkrátka filmový satan, kterých po světě běhá jen málo. Jeho snímky jsou prachmizerné po všech stránkách, nedávají smysl a obsahují velmi prkenné akční scény. Je to zkrátka ideální camp (od slova campus - studentská kolej), s tím rozdílem, že já je objevil nikoliv při škole, ale v partě fandů do hongkongských akčních filmů. Nad úrovní Godfreyho filmů jsme se ve skupince deseti lidí bavili natolik, že jsme přes internet nakoupili v podstatě všechny jeho filmy (kolekce šesti pecek stála kolem deseti dolarů, neberte to) a poctivě je absolvovali. A zjevně jsme nebyli sami, protože na internetu teď debutovala série Ninja: The Mission Force. Její autoři zjevně též poctivě nakoukávali a rozhodli se "mistrovi" složit poklonu. Fandové ocení drobné detaily jako všudypřítomné šminky, telefonního Garfielda a zrychlené akční scény s nenadálými zoomy. Ostatní budou asi trochu zmatení, ale tak už to při rozšiřování obzorů občas bývá. Každý týden prý bude nová epizoda, tak snad to klukům vydrží. I když ta úmyslná filmová bída občas logicky tratí na přirozenosti.

Detective Dee and the Mystery of the Phantom Flame (***1/2)

V rámci honění restů z dřívějška jsem před třemi týdny nakoukal Harkův velký comeback. Někdo to k přirovnává k Pirátům z Karibiku, jiný v tom vidí ozvěny Harkovy klasické velkoleposti z dob OUTC. Sám jsem si to chtěl nechat v hlavě rozležet a musím říct, že takhle zpětně převažují spíše pozitivní pocity. Možná i proto, že Harka jsem měl poslední dekádu zafixovaného jako typickou oběť bessonovského komplexu - úspěšný režisér vydělal peníze a začal produkovat vlastní scénáře... brr. Teď se naštěstí Hark vrací k osvědčeným trumfům (viz jeho poslední film - další adaptace Dragon Gate Inn) a zjevně mu nechybí elán ani nápady. Detektiv Dee je toho jednoznačným důkazem.

Jak jsme si u White Snake stěžoval na slabou úroveň čínských triků, tady musím dodat, že peníze svedou hodně. Dee má triky o třídu, dvě kvalitnější a Harkova osobitá kamera je ukazuje v tom nejlepším světle. Blockbusterovost je dána samotnou zápletkou - císařovna Wu má jako první žena v historii dosednout na trůn a k této příležitosti je kompletována gigantická socha (Hark si ji nechal vyrobit jedna ku jedné, což spolklo zhruba šestinu rozpočtu). Nepřátelé císařovny, kterým je emancipace trnem v oku - nezapomeňte, že se píše sedmé století n. l. - jsou samozřejmě všude a tak se kolem stavby i ceremoniálu začnou kupit mrtvoly. A vypadá to, že za ně mohou sama nebesa, protože se jedná o oběti samovznícení. Císařovna je nucena z klatby povolat chlápka, který už tehdy zastal práci celého CSI týmu - Dee je učenec, expert na bojová umění a Sherlock Holmes své doby. Pod jeho logikou praskají mýty, podfuky i nejzákeřnější úklady.

Andy Lau v hlavní roli zvládá úděl charismatického detektiva levou zadní, jištěn kvalitními herci ve vedlejších rolích (Tony Leung Ka-Fai, Carina Lau a dokonce i veterán Richard Ng v maličké roličce). Kodrcající děj a ne úplně navazující zvraty se místy ztrácejí ve vodopádu triků, ale Hark nikdy nenechá vizuál ukrást scénu. Nejde tedy jen o nablýskanou wuxia podívanou, ale betálnou velkofilmovou detektivku, u které si lze představit hned několik dalších pokračování. Analogie se západní sérií Sherlocka je opět nabíledni. Takže palec nahoru. Jen velká škoda té agitky na závěr. V roce výročí lidové republiky to asi byla základní výbava, abyste prošli STKčkem a mohli do biografu, ale tady je to taková pěst na oko, že je z toho monokl na dlouhé týdny. Ale možná to byl Harkův záměr. Zbytek filmu to každopádně nekazí.

Samuraj s ostrými lokty (***)

I český videotrh (aka trafikové regály) v únoru oživí další thajská pecka. Je z roku 2010 a jmenuje se Yamada, samuraj z Ayothaye (Yamada: Way of the Samurai - takhle si to přejmenovali Američani pro svůj release, videoherní pamětníky to jistě osloví víc). Víc než Ong-Baku se to podobá Bang Rajan a je to vlastně Poslední samuraj obrácený naruby. Japonský samuraj skončí ve vesnici, jejíž obyvatelé (tedy alespoň muži) od rána do večera buší do stromů, hospodářských zvířat a samozřejmě i do sebe. Po krátké kulturní rozepři ho přijmou mezi sebe a když se pak objeví partička samurajů, resp. ninjů - protože zahalení samurajové alias ninjové dovedou vylepšit JAKÝKOLIV film - přidá se samozřejmě náš hrdina na stranu domorodců a nově nabytými loktocviky rozmetá japonskou zástavu na hadry.

Upřímně řečeno by si vesničani poradili i bez něj. Thajský štáb tu moc nehraje na vyrovnané souboje a domácí tým samuraje tvrdě deklasuje. Tak tvrdě, že bych skoro čekal, že si Japonci natočí vlastní film z druhého úhlu pohledu, aby vyrovnali skóre a zbavili se potupy. Podobně jednoduché jako určení vítěze je i následování poměrně slaboduchého děje... takže zbývají už jen bitky, kterých je dost a jsou brutální, silové a pomalé jako kdyby vesničani měli končetiny z oceli. A podle utržených zranění protivníků to tak občas vypadá. Fandové krve, lesního porostu a knírů si přijdou na své, ale pokud sledujete thajskou produkci pečlivěji, pravděpodobně jste podobných filmů za poslední pětiletku viděli minimálně půl tucet. A všechny vypadají plus mínus stejně. Takže vítaný ale přesto průměr.

Improvizace přináší růže

O tom, že v Hollywoodu se akční scény točí jinak než v Hong Kongu už jste asi slyšeli dost. Brzy si budete moci přečíst delší článek (na Moviezone.cz) o tom, že už tomu dávno tak není. Oba břehy si v posledních patnácti letech podaly ruce tak pevně, že uprostřed L.A. můžete natočit lepší kung-fu než v New Territories. V osmdesátkách a na začátku devadesátek ale rozhodně platilo, že těžko najdete odlišnější přístup k bitce, než v americkém a asijském Hollywoodu. Američani vzali dva herce a "člověka, co se umí prát", aby vymysleli jak za dvacet vteřin jeden z druhého vytřese duši. Inspirací byly westerny, wrestling a takřka povinné tasení motýlka nebo vystřelovací kudly, což byly zbraně místním choreografům nepoměrně bližší.

V Hollywoodu se akční scéna brala div ne za nejpříjemnost, která se zvládne za jedno odpoledne (výjimky samozřejmě existují, tak hned neházejte kamenem). V Hong Kongu bylo za nepříjemnost považováno všechno krom bitek, ostatně řada scénářů té doby stavěla děj až na základě toho, kdo v souboji inkasoval méně modřin. Do akčních scén šlo nejvíc peněz, plánování a také času. Nebylo výjimkou, že se finální akční scéna točila několik týdnů, za účasti desítek kaskadérů a trpělivé improvizace. Žádné strnulé následování předkreslených scén, ale masivní brainstormingy, spousta sparringu a tahání sirek o to, kdo skočí z pátého patra obličejem na beton.

Pro pamětníky přikládám raritní záznam "výroby" finální akční scény Dragons Forever. Kdo neviděl finální produkt, ten si bude jako u každého Making of připadat divně, skoro až podveden, protože tihle borci přece jen tak čechrají vzduch a pohybují se vyloženě nemotorně. Nechci to tu zaYouTubovat, s trochou snahy si ukázku z filmu najdete sami. A uvidíte, jak se z hrubého materiálu stává filmová magie.

Gary Daniels mimochodem nedávno v jednom rozhovorů odhalil, že v případě duálních produkcí jako Expendables, kdy na akčních scénách pracují americké a asijské týmy pohromadě (choreografii Jeta Li a Jasona Stathama samozřejmě koordinoval tým Coreyho Yuena), dochází k velmi zajímavým brainstormingům a střetům americké a asijské školy. Aneb každý má jiný názor na to čím koho a kdy praštit. Zrovna Expendables, kde má každá z hvězd trochu jiný styl, představuje opravdový choreografický oříšek. Možná bych se o tom časem mohl rozepsat.